Perfektní?

Taky máš někdy uvnitř hlavy hlas, který Ti říká, že i když jsi do určité věci dal/a maximum ze sebe, tak to stejně není dost? Mohlo to být lepší? Rychlejší? Dokonalejší?

  

Hranice dokonalosti neexistuje. Každý z nás si tvoří své vlastní pomyslné perfektní top příčky. To, co je v Tvých očích nekvalitně odvedená práce, je v očích někoho jiného jeho vrcholem. Máme tendence se neustále překonávat, předhánět jeden druhého. Ukazujeme si navzájem klíčovou dírkou jenom to bezvadné a hezké. Ale málo kdo otevře dveře a nechá ostatní nahlédnout i do toho nepořádku všude kolem. Sociální sítě jsou ´´rájem´´ klíčových dírek. Dokonalé zážitky, vysportované postavy, drahé oblečení, denně jídlo v restauracích….mám pokračovat? Nejde o to, abychom si neustále stěžovali na každou malichernost, ale není ostuda přiznat si, že dneska prostě není dobrý den. A každý to tak někdy má. I ti za zmíněnými klíčovými dírkami. Paradoxně právě oni mají, dle mého názoru, pocit nedokonalosti téměř ve všem. Ale ten za zavřenými postříbřenými dveřmi přece nikdo nepozná, že?

Často mě napadá otázka, jak si mezi touhle falešnou dokonalostí připadat aspoň trochu sebevědomě? Nenechat si nalhat, že nejsme dost dobří a neděláme věci nejlíp, jak umíme? Mám pocit, že žijeme ve světě, kde nikdy není nic dost …… (doplňte si jakékoliv slovo).  

Jak být bez výčitek neomylným? Nesnažit se zavděčit všem? Jak si dovolit a hlavně odpustit chyby sám sobě? Občas mávneme rukou nad chybou druhého, kterou bychom sami sobě vyčetli. Proč máme rozdílný hodnotící metr na ostatní a na sebe?

Jak vstřebáváte to, že jste prostě jenom lidi a nejste perfektní?

Máš se opravdu rád/a?

Vaše Kat.